Bolest,kterou si nedokážu ani představit.

Víte, Šárko, pokud budu mluvit jen z vlastní zkušenosti, tak začínám mít pocit, že to trápení- tu bolest, si kolem všeho vytváříme jen my sami, svými myšlenkami, upínáním se ke vzpomínkám, minulosti, tendencí vyčítat si, nořit se, dumat, vědomě se trápit. Já jsem na toto byla velkou expertkou. Pak ale přišla chvíle, kdy mě vlastně vyléčil Izák. Nn tak moc potřebuje,abych byla ok, že jsem si prostě "zakázala" se zaobírat tím, co nemůžu změnit a co mě může vysílit a následně ničit. Tak jsem i ke smrti začala vědomě přistupovat racionálně- a když se( protože jsem normální baba se všemi těmi emocemi, co k tomu patří) o mě pokusí nějaká myšlenka, která by mě mohla začít trýznit- protože se na ní okamžitě nabalí nějaké ty destruktivní emoce, tak ji hned v úvodu přestanu dáva pozornost. Prostě ji obrazeně řečeno pošlu do pr...e. A kupodivu to funguje. Člověk má zpočátku pocit, jestli najendou nezačíná být chladný, nebo laxní, apod...., ale po čase zjistí, že si naopak pomáhá a zbývá mu spousta sil žít to ostatní krásné, co život může nabízet.

jste statečná ženská Beatko a já vám držím palce a zároveň obdivuju jak to zvládáte-když slyším o osudech jako je ten váš vždyky mě to jen utvrzuje v přesvědčení že Bůh nemůže existovat -jak by mohl být tak krutý aby na někoho naložil takové břemeno když jiní páchaj ízlo a nejsou nikdy potrestáni

Libuško, každý si neseme, co musíme. Když tohle člověk přijme, pak ustojí všechno. Věřím v Něj a věřím v karmu. A taky v to, že smrt je jen "přechod".....

Je to tak, Beo, zivot se nepta a jen veli "makej dal"

Přesně tak. A je to takový očistný, i když zdánlivě tvrdý. Člověka to nenechá upadnout do vlastní sebedestrukce a sebelítosti. Děkuju Honzo.