Paní Ortová, stačila mi první věta a radši dál nečtu. Nosit ponožky do sandálů nebo letních bot, není výsada jen Čechů. Připadá mi, že sedíte akorát doma a ve světě jste nebyla (ale můžu se mýlit) a proč nenosit? Že někdo určuje, že to je nevkusné, ale co lidi, co chtějí v létě nosit vzdušnou obuv, ale mají problémy s tím, že si odřou nohy? Tak proč ne ponožky. Jasně, mohou být jen ty malé, ženy nosí v barvě kůže, ale co chlapy? Mají si vzít punčocháče? Vím, že je to od tématu, babičkám neberte vnoučata, to s Vámi souhlasím a měla by jste napsat, že i ne dědům Máme dvě krásná vnoučata a dcera nám je " půjčuje" bez problému. Babčám a dědečkům zdar !

Děkuji Vám za reakci, pane Hagere. Škoda, že jste nečetl dál, je to moc pěkný článek. Víte, já nejsem novinářka, jsem fejetonistka, proto ráda používám příměry spadající do fondu nadsázky, to se ve fejetonu smí :-). Ale pokud si ještě jednou přečtete Vámi zmiňovanou první větu: "Generační soužití dnes sice není v módě, ale to ponožky v sandálech taky ne a přitom je mnozí nosíme," pak naznáte, že jste se v úsudku unáhlil. Ta věta přece jednoznačně říká, že módní diktát je sice neúprosný, ale ti z nás, komu vyhovují, si ponožky v sandálech nosí bez problémů, ať si módní časopisy diktují, co chtějí. Takže v tom nejsme v rozporu, ale zajedno. A zároveň toto přirovnání neguje současný trend generačního soužití a chválí ty, kdo mají se svými vnoučaty pěkný vztah, ač nás doba postrkuje někam jinam. Abych odpověděla na další Vaši poznámku. Ani o tom, že by ponožky v sandálech byly českou výsadou, není v mé větě řeči. Plurálem "nosíme" míním, že jsem v tom s těmi, kdo si ponožky do sandálů berou, na stejné lodi. O žádné národnosti zde nehovořím.

A poslední Vaše výtka. V této diskusi jinému čtenáři odpovídám, že speciální dědečkovské povídání chystám. Ale pokud byste dočetl do konce, viděl byste, že zde píšu:

Pokud se vám můj článek zdá genderově nevyvážený, pak vězte, že proti dědečkům zhola nic nemám a roli obou prarodičů považuji za stejně významnou, ale když kamarádka dědečkem není, je fakt babičkou. :-)

Zdroj: http://zdenkaortova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=614492

Příjemný den, pane Hagere a hodně radosti s vnoučaty!

Zatímco moje prababička žila s rodinou svojí dcery celý život, moje babička taky, moje máma taky, já ne. Mám pět dětí a devět vnoučat, jen dvě ve městě, kde žiju. Ostatní v Praze, v teď roztomilém věku 1,2,4 a 5 let. Jezdím tam, co lze, ale ostatní dny, trpím, prostě trpím, není to tak dobře.

To je nejroztomilejší věk. Když se toto období propásne, nelze to napravit. Přeji Vám, ať se s vnoučátky vidíte tak často, jak to jen půjde.

Díky za připomenutí telefonátu do Čro Brno od jednoho občana. Řekl:"Auto vám zrezivý, dům zchátrá, televizor odejde, atp. Ale vaše děti, potomci, ti zde zůstanou a budou pokračovat ve vašich slépějích. Na ty se zaměřme...". Jen připomenu - dvakrát ročně pootočíme hodinami ve dvě hodiny ráno resp. ve tři hodiny a jsme spokojeni, že jsme dodrželi vládní nařízení neustále obnovované od roku 1979 (totalita, netotalita). A děti a mládež trpí, musí denně vstávat do školy o hodinu dříve a nikdo se jich neptá. Nikdo jim neodpoví na prostou otázku, proč tzv. "letní čas" je? Přínosy nejsou, ale stále jej zavádíme, nikdo neví proč. Takže i zde se můžeme věnovat nastupující generaci a usnadnit jim život.

Aleje možné vystavit tomu stopku. Tím, že budeme povzbuzovat okolí,aby všichni šli k volbám a dali hlas jen NEparlamentním stranám.

Zdravéhorozumu je nám třeba, vygooglujete heslem "rozum zdravý".

Milá Zdeňko, dostala jste nejen mě ale také všechny babičky!

Milá Sylvo, děkuji! Dostala jsem od rána už i několik mailů nejen od babiček, ale i od těch, které doufají, že by jimi mohly v budoucnu být, tak mám radost, že toto téma čtenáře oslovilo.

Potěšila jste mě.

Děkuji. Vy mě teď též.

Před časem jsem si dala závazek - budu líná a sobecká.

Kazí mně to jen vnučky (7 a 4,5 let). Když za mnou přijdou na výminek, neplatí to.

To je ono, jste skvělá (i ten závazek se mi líbí) :-)

Jo mít babičky, který se umějí postarat o vnoučata je velikánský štěstí. Moje máma je jedna z nich a jsem za to moc šťastná, zvláště teď o prázdninách, kdy nemám problém s hlídáním 7leté dcery. Je to babička aktivní takže spolu jezdí na kole, chodí na koupaliště a dělají spoustu jiných věcí a ještě je to bývalá učitelka, takže hravou formou s dcerou každý den procvičuje dovednosti nabyté v 1. třídě

Dcera si 6 let užívala i aktivní prababičky, bohužel má 2 roky diagnostikovanou stařeckou demenci a v poslední době se to hodně zhoršilo. Na druhé straně vidí, že i když to někdy s ní je opravdu těžké tak je potřeba jí pomáhat a strat se o ni. Ví, že to bude čím dál horší a že ji možná jednoho dne prababička nepozná. Ale i tyhle zkušenosti jsou do budoucího života dobré.

Samozřejmě i dědeček s ní dělá spoustu báječných věcí a je perfektní právě na to opravování jelikož jsme se s jejím tatínkem asi před půl rokem rozešli, ale naštěstí naprosto v klidu a nemáme spolu, teď žádné spory. Bylo to pozitivní i v tom , že druhou babičku dřív viděla tak 4x ́do roka. Teď ji vidí každých 14 dní a i tato babička začala být více aktivní a má to na ni rozhodně pozitivní vliv.

Takže velký dík za všechny babička a dědečky co se podílejí na rozvoji svých vnoučat

Souhlasím s vámi. S jedněmi prarodiči jsem měla denní kontakt, s druhými asi 2x do roka, moje máma nebyla vítaná snacha. Moje děti měly jedny prarodiče milující, druhá babička se k nim znala jen když potřebovala výpomoc, zvlášť když syn povyrostl. A to šla do důchodu v 55 letech a dodnes je zdravá, pohyblivá a soběstačná. Ale holt to jsou "jen" děti od snachy. Můj manžel, její syn jí domlouval mnohokrát, marně, prostě navždy bude upřednostňovat děti od dcery.

Mladí lidé nejsou v lehké situaci, bydlení budou splácet skoro celý život, tlak společnosti je silný, chtějí žít, dopřát sobě i dětem, na to všechno musí vydělat. Jdou tam, kde je dobře placená práce. Třeba i do Austrálie. Já mám jedna vnoučata 90 km, druhá 160. Snacha platí chůvu, protože já musím ještě 7 let pracovat. Není babička, která by opatrovala nemocná vnoučata, která by jim mohla dopřát rekonvalescenci o antibiotikách, tak jak to měly moje děti. V zimě jsou školky plné chrchlajících dětí, protože každá máma se bojí mít často OČR. Dnešní babičky chodí do práce, aby měly aspoň nějaký důchod, často bojují se svou nemocí, starají se o své rodiče a ještě by se rády věnovaly vnoučatům. Co s tím, když den má jen 24 hodin a fyzických sil ubývá? Přeji hezký den.

Rozumím a souhlasím. Moje zamyšlení je spíš všeobecné, jak by to bylo ideální. Ale v ideálním světě prostě nežijeme. Já jsem měla to štěstí, že jsem si až do dospělosti užila i skvělou prababičku. Narodila se roku 1894. A když nám vyprávěla o svém dětství, ani jsme nedutali. Jak bych ji chtěla ještě dnes obejmout.

Už jsem chtěl začít protestovat, že dědečkové jsou na tom podobně, mají navíc to kouzlo, že všechno umí spravit /mnohem častěji než taťka, který na to nemá čas/. Poslední větou jste to však napravila a nezbývá, než Vám vyseknout hlubokou poklonu za skvělý blog.

Moc Vám, Tomáši, děkuji! Prozradím Vám, že chystám i dědečkovské povídání, ale ještě to nemám komplet. :-)