Milé ženy, omlouvám se za pozdní reakci. Díky vám všem za naději. Je radost číst vaše svědectví o cestě ven. Budu z vašich řádků ještě čerpat. Vím, že lze žít jinak....děkuji...

I kdybyste si nepřečetla diskusi dole, víte dobře, že nejste sama, kdo takové věci prožívá. Že to není útěcha? Ale ano, protože cesta "odnikud" existuje, jen ji najít a jít po ní. Třeba bude dlouhá, ale konec má. Věřte si a zkuste věřit aspoň pár lidem kolem sebe.

Dýchej, Jarko. To Láska proudí tam a zpět jako vlny a léčí. Obdivuju, jak bojuješ. Jak se osvobozuješ. Díky za tvoje blogy.

Moje zkušenost z minula:

2 kroky vpřed, jeden vzad a tak několik let po sobě jdoucích.

Teprve na dně sama sebe v té nejhlubší lítosti, kdy už není kam padat, je skutečné já, které při pravidelné péči o sebe sama, může zesílit a náhle jsou síly na odhození zbytečného a radosti z každodenních věcí

Jaru, jsi neuvěřitelná bojovnice o štěstí! Dýchej - svobodně, co ti síly stačí. A nepřestávej!

(vím o čem to je)

Posílám náruč srdíček!:-))

Moc hezky napsané, neni tomu dlouho co jsem to prožívala úplně stejně. Kdo nezažije nepochopí, nenapadlo mě, že i já se dostanu do stavu nicotnosti.....asi jsem už z toho venku, ale člověk nikdy neví.....