No - "... kolik zbude na seniory je netrápí ...". Jen na důchody "zbývá" cca třetina celého rozpočtu. Přidáme-li cca 3 až 4 % za nás placeného zdravotního pojištění a sociální platby mnohým z nás, tak toho podle mého soudu zas tak málo na důchodce nezůstává. Je to ovšem z malého koláče.

Osazenstvo známých členů parlamentu je tam více než 10, 15, 20 let proto, protože by si z upocených platů (zejména to platí pro ty, kteří naposledy ve svých původních profesích pracovali před více než dvaceti lety a dnes nic neumí) - na důchodové připojištění příliš mnoho peněz odkládat nemohli.

Nedávno jsem navštívil moji tetu. Zanedlouho bude mít 90 let, tak jsem jí popřál v předstihu. Je to poslední žijící osoba z generace mých rodičů. Navštěvuji ji však hlavně proto, že je vždy spokojená a nemá problémy. Shodou okolností jsem druhý den mluvil i s jejím sousedem. Potvrdil mi, že ji nikdy neslyšel na něco si ztěžovat. Nikdy jsem se jí neptal na důchod, soudím, že bude mít nižší než 12 tisíc Kč.

Důchodová bilance je každoročně v mínusu v řádu desetimiliard. A to jsme neustále kritizováni, že máme mzdy hódně zatížené odvody - v podstatě důchody a zdravotnictví. Odhaduji, že u nás je poměr starobního důchodu k čisté průměrné mzdě tak 1:2. Tak vysoký není ani v Německu či Rakousku. Problém je v nízkých mzdách a v tom, že si musíme celoživotně zajišťovat stáří jinak. Ze státních starobních důchodů by si v uvedených zemích starouškové zas tak moc nevyskakovali.

Jsem samozřejmě důchodce 70+ a na potraviny a nápoje mám stovku denně. Pravda žiji v Praze a mám zadarmo dopravu, zdravotnictví v místě, výběr slev atd.

Proboha, na 12000 velká část důchodců ani nedosáhne. A 12000 je kolikrát běžná mzda.

Tak na co si ten důchodce stěžuje, když má důchod 12 tisíc. Na takový důchod měl průměrnou mzdu a ne minimální.A z ní si mohl na důchod něco našetřit. Jenom je třeba trochu plánovat do budoucnosti.

Ale bylo by třeba znát konkrétnější situaci dotyčného důchodce. Třeba kouří, má doma psa, krmení není zadarmo a spousta dalších výdajů, z nichž některé mohou být zbytné.

Vaše hodnocení je na úrovni páťáka. Jaksi jste zapomněla třeba na prací a mycí prostředky, dopravu a nedej bože, že máte utvořenou rezervu a odejde vám pračka či lednička. Za léky většinou doplácíte. Ono pořád platí sytý hladovému nevěří a Vy byste měla zkusit půlroční život u takového a s takovým důchodcem, pak byste se do dalšího článku nepustila.

Na úrovni páťáka je ten důchodce. Pokud si za celý život nic nenašetřil a teď spoléhá jenom na důchod, tak je to jeho problém a může si stěžovat tak maximálně sám na sebe. A jak zmínil diskutující níže, je to takový typ modelového důchodce, který si bude stěžovat i kdyby měl důchod 20 tisíc. Každý strůjcem svého osudu.

S poněkud příkrými slovy autorky na adresu českých žen nemohu souhlasit. Jestli se něco od r. 1989 výrazně změnilo k lepšímu, tak především postavení žen. Já znám a potkávám ženy výrazně samostatnější a sebevědomější než dříve. Lépe o sebe pečují, cestují, poznávají, vzdělávají se. Znám vícero dam, které opustil manžel a které nechtěný rozvod pojaly jako novou šanci. Splnily si svůj holčičí sen a otevřely si obchod s čajem, malou cestovní kancelář nebo kavárnu, vyrábí čokoládu nebo bytové doplňky. A sluší jim to i po padesátce a někdy ještě víc, než dřív.

To mi připomíná slova Miroslava Macka, když vytulil knižní velkoobchod a pak tvrdil, že každý měl tu možnost....

To je nekonečně dokola ! Nic netušící a zcela překvapený člověk se jednoho rána probudí a na nočním stolku má jakési lejstro - Status důchodce + výměr. Ó jak překvapivé ... Pak výměr samozřejmě malý - důchod totiž není sociální dávka. Jeho objem je takový - jaký si čekatel přál ! Pak jsou možnosti, sdělit si ano, tak tomu je OK ... Neb, volat zase cosi o podvodu, zlotřilosti doby a volit kohokoliv, v očekávání, že on za mne vyřeší to, co jsem nedokázal za celý svůj život ...

Správná připomínka. Média nám čas od času předvádí jakéhosi modelového důchodce - ubožáka, který je na světě zcela sám, nemá manželku, děti, sourozence, synovce, neteře, sousedy. Za celý život si nic neušetřil. Přivydělávat si nemůže. A k tomu ten předražený třípokoják na Vinohradech ! Lidé jako kdyby zapomněli, že solidarita začíná v rodině. Teprve potom je na řadě obec a až nakonec stát. A tihle modeloví nešťastníci se nás dramaticky ptají" Co mám dělat ?! ". Je to špatně položená otázka. Správně se mají ptát: "Co jsem udělal špatně ?"