Před lety jsem cestou do práce viděl jít po docela frekventované silnici malého kluka jen tak v pyžamku, bačkůrkách a s polštářkem v ruce. Okamžitě jsem zastavil a snažil se z něj dostat, kde má maminku s tatínkem, kde bydlí, atd. Bohužel nekomunikoval, jen si pro sebe něco opakoval. V tu chvíli mi nějakým zázrakem došlo, že by to mohlo být dítě s nějakou psychickou poruchou. Snažil jsem se být na něj co nejmírnější, aby mi neutekl. Vzal jsem ho pomalu do náruče a přenesl přes příkop, kde jsme byli aspoň trochu v bezpečí. Jediné, co mě napadlo, bylo zavolat policii, nechtěl jsem ho brát do auta a někde s ním jezdit po okolí. Policajty jsem upozornil, že se asi jedná o nemocné dítě a že se musí podle toho chovat. Bylo mi jasné, že ho rodiče taky hledají. Pořád jsem na něj mluvil, bylo vidět, že je hodně fixován na svůj polštářek, tak jsem mluvil o něm. Zklidnil se, byly i nějaké náznaky komunikace z jeho strany.

Čekali jsme spolu a po chvíli u nás zastavilo auto, ze kterého vystoupili jeho rodiče. Nocovali v nedalekém kempu a a klučík jim utekl. Prý to byl mžik a najednou zmizel pryč. Kemp je v lese, tak jsem si dokázal představit, co asi prožívali. Shodou okolností se jmenoval Péťa, stejně jak můj syn. Řekli mi, že je autista. Hned jsem policajty odvolal, aby ještě něco nepodělali a rozloučil se s nimi. Byl jsem tehdy moc rád, že všechno dobře dopadlo.

To je zvláštní, že jsem se s takovými diagnozami ve svém školním věku nesetkal. Přišlo to z Marsu? To není zlehčování, ale fakt dotaz.

Z Marsu to nepřišlo, ty diagnózy sice dříve nebyly, ale takto postižené děti byli a nazývali se grázlové, darebáci, nevychovatelní spratci a brzy "zmizeli" v polepšovnách. Začatkem padesátých let sme v naší třídě jednoho takového měli, ředitel, kterého si na něj naše učitelka pozvala, neboť toho kluka samotná nedokázala zvládat, ho řezal a řezal, nic to ale nepomáhalo. Ba naopak, on si nakonec troufnul bouchnout i do ředitele, což jinak bylo u jiných syčáků naprosto nemyslitelné, ředitelova tvrdá facka vzbuzovala u ostatních potížistů naprostý respekt. a tak šup s ním do polepšovny, jak sme se pak dověděli, ani tam si s ním nevěděli rady. Kluk nakonec někdy v patnácti letech spáchal sebevraždu.

Velká karma. Jelikož sem tak trochu "od fochu" , tak sem se s některými "náctými" dětmi, postiženými neuropsychiatrickými poruchami setkal, hlavně Asperger, a tak o té problematice mám nějaké znalosti a hlavně praktické zkušenosti. Osvěta ohledně pacientů, nejenom s neuropsychiatrickými poruchami, ale i s psychickými poruchami je moc a moc potřebná. Mě dokáže vytočit, když na diskusích čtu příspěvky typu :" Zavřít ho (nebo jí) do cely a zahodit klíče" u osob psychicky postižených a nebo zase "řezat, řezat a řezat" v případě dětí s neuropsychiatrickou poruchou.

Děkuji Vám. V ČR se už začíná hodně o této problematice mluvit a to je moc dobře. Vývoj jde vpřed a to se cení. Když si člověk uvědomí, že třeba lidé s Tourettem byli kdysi dávno az své onemocnění a především za tiky celého těla- upalováni, protože byli bráni za posedlé ďáblem, tak si říkám, že si člověk vlastně vůbec nemůže stěžovat. Ještě jednou moc děkuji za příspěvek.

Ve vzpomínkách z dětství si vybavuji také pár dětí, které by se daly podobně diagnostikovat, jen ta amplituda možná nebyla tak výrazná. Tenkrát se ale Hans ani Georges neřešil. Když děti navštívili, nikdo o nich nevěděl a z dětí vyrostli dospělí jedinci, možná vznětliví, agresivní, vzteklí, ale jinak zdraví.

"Jinak zdraví" - v tom lepším případě. Dříve se problémy u dětí řešily heslem "řezat a řezat" a u normálních dětí to často nebylo od věci, ale u dětí s neuropsychiatrickým postižením byly tělesné tresty naprosto kontraproduktivní a často se z nich pak stali nebezpeční zločinci, během let svého působení ve fornenzní psychiatrii sem se s několika takovými setkal a ta setkání nebyla moc radostná.

moc pěkný blog, karma kterou klepám, mi pro váš článek připadá stejně malicherná jako medaile in memoriam. Jak k takého nemoci člověk přijde? Jako Job?

přeji vám hodně sil a trpělivosti.

Děkuji........

Hodně trpělivosti a lásky Vám od srdce přeji. Říká se, co nezabije, to posílí. Tak ať jen posilujete.

Díky.

Hezky napsano ... nemate to lehke, drzim palce, at to oba zvladate a najdete zpusob, jak oba pany drzet pri zdi ..

Děkuji Vám.

Podle mého jsou to všechno tak intimní věci že by to nemělo být na blogu.

Jak se to vezme: tato dvě onemocnění bývají společností velmi často nepochopena, znevažována. Je důležité šířit osvětu a povědomí lidí. Tyto děti končí v léčebnách i po pokusech o sebevraždu. Mnohdy je to z důvodu nepochopení okolí. Neexistuje pouze mé dítě.

Děkuji za článek. Takových dětí bude přibývat. Podle vašich zkušeností, co za situlaci udrží Vašeho syna v klidu kromě medikace ? Děkuji za odpověď.

Já děkuji za přečtení a Váš příspěvek. Tyto děti velmi dobře reagují na upřímnost a otevřenost lidí. Čitelnost je pro ně nutnosti k "přežití" ve společnosti. Především tedy u autistů- kam Aspergerův syndrom patří. Pochopení- v tom shledávám velký přínos.