Vážně jste architekt?

Pokud vás moje blogy věnované architektuře o tom nepřesvědčují, tak je mi líto.

Dírkovou komoru využívanou k astronomickým pozorováním mají v římském kostele S. Maria degli Angeli e dei Martiri postaveném v ruinách Diokleciánových lázní podle Michelangelova projektu. Obraz částečně zatmělého Slunce na podlaze je na fotce

http://www.santamariadegliangeliroma.it/paginamastersing.html?codice_url=how_to_read&ramo_home=La_Meridiana&lingua=INGLESE

Na podlaze kostela je poledníková čára s mnoha údaji, prováděla se vědecká pozorování Slunce a hvězd.

http://www.santamariadegliangeliroma.it/paginamastersing.html?codice_url=history&ramo_home=La_Meridiana&lingua=INGLESE

Fotky poledníkové čáry

https://www.google.cz/search?q=santa+maria+degli+angeli+meridian+line&newwindow=1&tbm=isch&tbo=u&source=univ&sa=X&sqi=2&ved=0ahUKEwiI1NCmuuzSAhVkCMAKHb6WC88QsAQIPg&biw=1018&bih=886#spf=1

.

Pro pana Stratila: stín jakéhokoli rohu nemůže být méně zaoblený než obraz Slunce přes dírkovou komoru za stejných podmínek.

Další fotky jsou na Googlu pod heslem

santa maria degli angeli meridian line solar image

redakční systém neumožňuje vložit odkazy.

Hezky jste to vysvětlila. Slunce jako velice vzdálený zdroj k nám vysílá paprsky, které jsou prakticky paralelní, proto se takový jev může za určitých podmínek projevit. Já bych si tipla na to stmívání v rozích a na optický klam, vznikající ostrými a tupými úhly slunečních skvrn na zdi.

Takto nemohl být vyvolán onen hluboký stín v rozích obrazu. Dále opakuji, jak jsem zjistil pokusem, že rohy nebyly stínem oříznuty. Přiložil jsem prst k rohu okna a malinko jím pohnul do skla. Tento bod pak odpovídal bodu zakulacení rohu odrazu na zdi. Všechny rohy pak byly zakulacené stejně.

Pěkně graficky vysvětleno. Lze ještě doplnit, že v pásmu o velikosti slunečního obrazu z dírkové komory (dáno úhlovým průměrem Slunce 0,5 stupně a vzdáleností okna a zdi) se uplatňuje polostín.

Opakuji, že rohy byly zaoblené plným stínem, ne polostínem. Polostín potom ještě páskem překrýval plný stín, stejně jako u rovných stran obrazu. Jev bude možná souviset se dvěma skly okna, mezi nimiž je mezera cca 1cm. Okno s jedním sklem by patrně tento jev nevytvářelo. Budu to dále zkoumat.

Mýlíte se, všichni. Moje pozorování není uměle vykonstruované v mé hlavě. Mám dobrý zrak a myslí mi to normálně. Skutečně byl obraz okna na zdi se zaoblenými rohy bez viditelného slunce a ve skle obrázku s ostrými rohy, včetně slunce uprostřed.

Slunce bylo jen jedno, ne čtyři sluníčka v rozích okna.

Plocha na zdi byla rovnoměrně ozářená částečně pohlceným a částečně odraženým slunečním světlem. Pokud by se v obraze uplatňoval obrys slunce, nebyly by zakulacené rohy v hlubokém stínu (jako překryté hmotnou překážkou), ale rovněž osvětlené, neboť sluneční paprsky dopadaly na celou plochu okna.

NIKDO nepíše, že jste neviděl, co jste popsal, ale srozumitelně máte vysvětleno, proč jste to viděl. Grafika paní Vránové je perfektní a vysvětluje, jak s rozšiřováním hypotetické jedné dírky na celý obdélník okna vznikne Vámi pozorovaný obraz.

Příště si zkuste změřit poloměr zaoblení rohu stínu a vzdálenost stěny od okna. Poloměr zaoblení v mm by měl odpovídat asi 4.6 násobku vzdálenost stěny od okna v metrech. Pokud máte digitální foťák a grafický editor ukazující jas v daném bodu, vyfoťte si detail kolem rohu stínu a podívejte se, jak jas v blízkosti okraje stínu postupně klesá.

Alespoň ilustrujete pozadí Vašeho vyjadřování o astrofyzice.

V podstatě máte pravdu. Přesněji je v tom difrakce a projekce je tím pádem o to větší, tudíž proto jsou rožky zakulacené (rožek je v podstatě světelným zdrojem, tedy onou dírkou po vašem a r onoho zaoblení je rovněž nárůstkem pro rovné projektované linie). Povahu světelného zdroje je také možné brát do úvahy, ale stejného efektu docílíte projekcí žiletky pomocí laseru - pravoúhlé štěrbiny jsou rovněž ve svých rožcích na projekci zakulaceny. Obávám se, že zrovna případ okna je uměle vykonstruován v hlavě pana Stratila, protože markantní zaoblení by šlo vypozorovat na nerovné stěně nebo pokoje dlouhého jako kravín, aby se mohl uplatnit rozptyl.

Je to tak, jen doplním jednu souvislost, o které jste se zmínila u článku pana Stratila. Je to tím, že se nám Slunce nejeví jako bod, ale jako kruh, takže v rozích a na hranách obrázku vzniká polostín. To znamená, že kdybychom jej pozorovali právě z těchto míst, neviděli bychom ho celé - dopadá tam tedy méně světla.