Klárko Tak asi budu patřit mezi ty nenormální dámy Mě orientační běhy v rámci školních závodů bavily. S buzolou jsem si tykala, ale má fyzická kondice technickou výši nevyvážila nakonec dnes, pokud se vydávám do neznámých terénů na kole - tak jedině s tištěnou mapou, kde jsem schopna se orientovat.

A tu mapu si otáčíš po směru cesty nebo necháváš severní stranou nahoře?

Kdysi za hluboke totality jsem jezdival BOAS, branne orientacni automobilove souteze, coz byl vlastne orientacni beh v aute. Delal jsem většinou navigátora a ac muz, po tretim zabloudeni během prvniho zavodu jsem od ridice sklidil "pochvalu": Kde to zase dopr... jsme?! Jses krava!!!!" Ohradil jsem se, ze tak nanejvys vul, ale krava urcite ne. "Tak jseš vul, ale navigujes jako krava!" znela odpověď.

Takze ti Klarko rozumim

Já musela jednou navigovat na rodinném výletě. Otec nesnášel, že si mamka otáčí mapu. Já to dělám taky a ještě jsme se hned po startu ztratili.

Nevrátila bych se nikdy

Myslím, že by tě dali hledat, kdybys nedorazila do večera.

Zdravím,Klárko. Tak tohle mě teda vždycky bavilo. Ale nejradši stejně vzpomínám na táborovou cestu za pokladem, kdy jsme skončli jako Eda s kámošem z Obecný školy a z hospody pětadvacet kiláků od tábora nás jedenáct narvanejch v moskviči vezl na základnu do bezdružických hvozdů hospodskej.

Šikulky!

Já to prostě nechápu, vždyť to máte na té mapičce nakreslený, lišejník je na sever, slunce jde od východu k západu a když porazíte strom, tak ty letokruhy Vám napoví...

Tak vo co de?

A hlavně si tu mapu otáčet v hlavě a ne v reálu. Zejména, když to vidí nějaký chlap.

Mojí oblíbenou disciplínou je běh po fáborkách pro děti. Mám kamarádku, která v orienťáku závodí a občas ji na nějaké závody jedu navštívit.

Přijde mi to jako ideální společenská záležitost - na procházce (já s ohledem na rychlost své orientace neběhám) v lese a přitom stále mezi lidmi

Já bych klidně i běžela, ale mám mizerný odhad na vzdálenost, tak bych to ještě ke všemu přeběhla.

Tos mi připomněla vojnu. Rozvezli nás asi po pěti po lesích, o půlnoci vypustili, vyzbrojili vysílačkou, která byla těžká jako kráva, nosila se na zádech a měla sluchátko jako starý telefon. Dělejte, co umíte, ale nesmíte se vrátit před šestou ranní. Bylo to sice daleko, ale cestu jsme našli celkem rychle, pršelo a my se museli jen tak poflakovat někde na kraji lesa a čekat do té šesté.

No jo, jste holt lepší! Ta vysílačka byla nějaké muzejní, ne?

Důležité je (zejména pro čerstvě ženaté a vdané) se příliš nezaběhnout a v pořádku se z toho nechtěného vejletu vrátit domů...

Nebo se zaběhnout se svou drahou polovičkou.

Na orientační běhy jsem se v tak cca 16 letech vysloveně těšil. Zvláště když se běhalo ve smíšených dvojicích. To se pak člověk ztratil raz dva a mnohdy i rád :)

Hlavně se najít, než bude vyhlášeno pátrání!